Hry mají podivuhodnou minulost, jsou zpravidla hodně staré, některé dokonce celé věky. Více než dva tisíce let se menší i větší kluci baví drsnou hrou, o níž teď bude řeč. Jeden hráč se opře předloktím o zeď nebo o stůl a na složené paže přitiskne oči. Ostatní, rozestavení za jeho zády do půlkruhu, se mlčky domluví, kdo bude mít první ťafku. Vybraný hráč pleskne odvráceného kamaráda přes zadek. Ten se hned nato obrátí a hádá, kdo udeřil. Označí-li správně útočníka, vymění si s ním místo. Neuhodne-li, otočí se zpět a čeká na novou ránu.
Možná, že se ti tahle hra zdá podle popisu primitivní, hrubá a málo zábavná. To je ovšem jen klamné zdání. Snad se tu může projevit u někoho nedostatek sebeovládání, ale hráči, kteří dovoedou zachovávat míru, nikdy nepřekročí onu neviditelnou hranici, dělící veselou zábavu od hrubosti. Málokterá hra dovede tak pobavit, jako tahle. A navíc má něco do sebe. Udeřený hráč musí prokázat dobrý postřeh a úsudek - hodně se dá vyčíst nejen z pohybu a postavení hráčů, ale zejména z jejich tváří. Hlavní půvab tkví v ustavičné nejistotě. Vyplácet druhého , to je náramná legrace, ale vzápětí se může situace obrátit, a ten, kdo ještě před sekundou s chutí pleskal jiné, dostává od nich na pamětnou. S výpraskem to ovšem není tak zlé, rány jsou spíše symbolické, i když někdy pěkně štípnou.
Ještě k té zdánlivé primitivnosti. Nemysli si, i tady lze hru patřičně rozvinout, někdy to je skutečné divadlo a v pohybu jsou při něm všichni hráči, nejen ten, kdo odváceného pleskl.Ostatní se snaží klamným pohybem ruky i těla odvést pozoronost od skutečného útočníka. K zamaskování může sloužit i povinné salutování - všichni hráči po úderu přiloží prsty pravé ruky ke spánku.
